Kdysi jsem v práci seděl v kanceláři s kolegyní, a jak to tak bývá, během let jsme spolu probrali spoustu témat. Jednou jsme se dotkli posmrtného života - oba jsme četli příběhy o tom, jak se zastavily hodiny a podobně. Říkali jsme si, jak by bylo zajímavé vědět víc. A pak nás to napadlo - domluvili jsme se, že kdo první zemře, dá to tomu druhém vědět, je-li to možné, a uvidíme.
Později nás život rozdělil, každý jsme šli jinam.
Jednou jsem seděl u počítače do noci a najednou slyším ženský hlas pronést: "Milane!". Šel jsem se podívat do ložnice, jestli něco nechce manželka, ale ta spokojeně chrupala. A v tu chvíli jsem znovu uslyšel "Milane!". Řekl jsem si, že už jsem asi přepracovaný, a šel si lehnout.
Za dva dny přišlo parte. Má exkolegyně v onu noc zemřela.
Díky, Aleno, vždycky jsem věděl, že umíš držet slovo!